|
Jak jsi mohl?
Když jsem byla
štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala
jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné
pohromy jsem se stalo tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla
zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: *Jak jsi mohla?!"
- ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal
na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal,
protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli.
Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě,
naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě
nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v
parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen
kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na
slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi
začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval
hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě,
když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala
špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a
těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není *pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v
našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala
jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli děti a já
jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich
vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že
bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném
pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se
*zajatcem lásky". Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou.
Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké
nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi
pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk -
přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba,
bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí
a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk
tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali,
jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky moji fotku a vyprávěl jsi jim
o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš *ano" a změníš téma.
Už nejsem *tvůj pes", ale *jen pes" a rozčilují tě všechny výdaje na
mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se
budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi
správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla
tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli
ke zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj.
Vyplnil jsi papíry a pověděl: *vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili
ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve
středním věku, i když s *papíry". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z
mého obojku, když křičel *Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého
psa!" A já jsem měla o něho starost; a jakou lekcí jsi mu to právě dal o
přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu?
Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu
a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem
věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový
domov. Potřásly hlavou a pověděly *Jak to mohl?" Věnují nám tu v útulku
tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás,
samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív
jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo
mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé
byl jen zlý sen* a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě
zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu
soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat,
neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího
kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a
kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá
místnost.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála.
Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit
úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze,
víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já
to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila
přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku
stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně
vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu
proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích
milých očí a zamrmlala jsem *Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí
řeči, řekla: *Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala,
že je to její práce - zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě
nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit.
Místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s
posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním
mého ocasu, že moje *Jak si mohl?" nebylo myšlené na ni. Bylo to
určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe
myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou
věrnost.
Konec.
Poznámka
autora:
Pokud vám
článek *Jak si mohl" vehnal slzy do očí tak
jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů
miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je
snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud
připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání
lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a
veterinárních ošetřovnách.
Děkuji, Jim Willis
|